Na základě zákona č. 163/2020 Sb., došlo s účinností od 01.07.2020 mimo jiné ke změně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a to v oblasti právní úpravy vlastnictví nemovitostí (viz článek PRÁVNÍ NOVINKY (NEJEN) PRO VLASTNÍKY BYTŮ) a jejich správy. Právě změnami, jež přinesla novela do správy nemovitostí, se bude zabývat tento článek. Hlavní novinky v této oblasti se týkají zakládání společenství vlastníků jednotek, změny prohlášení vlastníků jednotek a správy domů bez vzniku společenství vlastníků jednotek.

Založení společenství vlastníků

Do 01.07.2020 muselo dojít k založení společenství vlastníků v případě, že v domě bylo vymezeno alespoň 5 jednotek, z nichž byly nejméně 3 ve vlastnictví 3 různých vlastníků. Díky novele se však tato hranice zvedla a společenství vlastníků je nutné zakládat ve chvíli, kdy bude v domě nejméně 5 jednotek, přičemž minimálně 4 z nich budou ve vlastnictví 4 různých vlastníků. Povinné založení společenství vlastníků kontroluje katastr nemovitostí. V případě převodu páté jednotky, z něhož vyplývá povinnost k založení společenství vlastníků, bude pátý vlastník povinen doložit na katastrální úřad existenci společenství. V opačném případě katastrální úřad vlastnické právo k jednotce ve prospěch pátého vlastníka nezapíše.

K založení společenství vlastníků dojde na základě přijetí stanov. Úprava účinná od 01.07.2020 připouští tři způsoby schválení stanov, a to schválení rozhodnutím o přijetí stanov na ustavující schůzi většinou hlasů všech vlastníků jednotek, shodou všech vlastníků na jejich obsahu bez nutnosti konání ustavující schůze, nebo rozhodnutím jediného vlastníka všech jednotek. Rozhodnutí ustavující schůze o přijetí stanov jakož i stanovy přijaté všemi vlastníky jednotek budou muset i nadále mít formu veřejné listiny, tedy notářského zápisu. Zakládá-li však společenství vlastníků jediný vlastník všech jednotek, stanovy formu veřejné listiny nevyžadují. Nově také není vyžadována forma veřejné listiny v případě změny stanov.

Změna prohlášení vlastníků

Prohlášení vlastníků jednotek o rozdělení práva k domu a pozemku (dále jen „Prohlášení vlastníků“) je doklad o stavu nemovité věci a jejím rozdělení, jež by měl být aktuální po celou dobu trvání bytového spoluvlastnictví. Do 01.07.2020 bylo možno změnit prohlášení vlastníků na základě dohody o změně práv a povinností uzavřenou všemi dotřenými vlastníky jednotek popř. osob oprávněných z věcného práva, k jejíž účinnosti musel být dán písemný souhlas vlastníků jednotek s většinou hlasů. Dohodu bylo navíc nutné schválit usnesením shromáždění. Popsaný třístupňový proces byl v praxi velmi komplikovaný. Z tohoto důvodu byl postup od 01.07.2020 zjednodušen a nově je vyžadován vždy písemný souhlas všech vlastníků jednotek popř. osob oprávněných, jejichž práv a povinností se změna dotkne, přičemž pro účinnost změny prohlášení postačuje souhlas většiny hlasů všech vlastníků jednotek. Proces změny prohlášení je tak nově pouze dvoustupňový, neboť odpadla povinnost schvalování dohody shromážděním.

Novela navíc stanovuje výjimky, kdy může dojít ke schválení změny prohlášení pouze na základě souhlasu většiny hlasů všech vlastníků jednotek a není nutné získat písemné souhlasy vlastníků, jejichž práv a povinnost se změna dotýká. Dle ustanovení § 1169 odst. 2 občanského zákoníku postačí ke změně prohlášení souhlas většiny hlasů všech vlastníků jednotek, týká-li se změna:

• společných částí, při které se nemění velikost podílu na společných částech, nejde-li o části ve výlučném užívání vlastníka jednotky,
• účelu užívání bytu na základě žádosti jeho vlastníka
• pravidel pro správu domu a pozemku a užívání společných částí, jsou-li určena v prohlášení.

Správa bez vzniku společenství vlastníků

Změn doznala také úprava týkající se správy domu před vznikem společenství vlastníků. Nevznikne-li společenství vlastníků, použijí se na správu pravidla pro správu domu a pozemku a užívání společných částí určená v prohlášení a nejsou-li tam určena, pak pravidla obsažená ve stanovách.

V takovém případě je osobou odpovědnou za správu domu správce, přičemž první správce je určen v prohlášení (zpravidla developer). Platí, že má-li při vzniku jednotek některý vlastník nadpoloviční podíl na společných částech, je vždy správcem. Správce však může být rozhodnutím vlastníků jednotek či soudu odvolán a nahrazen správcem jiným.

Při rozhodování v záležitostech správy domu a pozemku, je správce omezen. K takovým rozhodnutím je totiž třeba souhlasu většiny hlasů všech vlastníků a současně většiny všech vlastníků jednotek, nevyžaduje-li prohlášení nebo stanovy vyšší počet. Hlasování dle podílu i podle hlav má zajistit ochranu menšiny před většinovým vlastníkem. Z právních jednání správce jsou pak vlastníci jednotek oprávnění i zavázáni společně a nerozdílně. Vlastníci jednotek budou ovšem chráněny v případě právního jednání správce v záležitostech, které spadají do působnosti shromáždění, neboť v těchto případech jsou z jeho jednání zavázáni solidárně právě pouze tehdy, je-li k němu dán souhlas většiny hlasů všech vlastníků a současně většiny všech vlastníků jednotek.

Závěrem shrňme, že popsaná novela občanského zákoníku řeší řadu dříve diskutovaných otázek nejen v oblasti vlastnictví nemovitostí, nýbrž i související správy nemovitostí. Díky novele dochází ke zjednodušení procesů a administrativy vztahující se ke správě nemovitostí a tím i k jejímu ulehčení. Je však nutné počítat s tím, že i tato nová úprava vyvolá řadu nových otázek a nejasností, které osvětlí až budoucí praxe.

Na základě zákona č. 163/2020 Sb., dojde s účinností od 01.07.2020 mimo jiné ke změně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a to zejména v oblasti právní úpravy vlastnictví nemovitostí. Novela přináší několik zásadních změn, které si zaslouží pozornost nejen ze strany vlastníků bytů.  

V tomto článku se dočtete konkrétně o změnách týkajících se předkupního práva a práv a povinností vlastníků bytů (přechod dluhů, smluvní pokuta, informační povinnost a nařízený prodej).

Konec předkupního práva
V případě prodeje spoluvlastnického podílu na nemovité věci je nyní prodávající povinen nabídnout svůj podíl k odkupu všem ostatním spoluvlastníkům. Až v případě, že ve lhůtě třech měsíců nikdo ze spoluvlastníků své předkupní právo neuplatní, je možné prodat podíl třetí osobě. Toto pravidlo se vztahuje na nemovité věci bez jakýchkoli výjimek. Dopadá tak zcela nelogicky například i na spoluvlastnický podíl na garážích, jež náleží k bytu, který vlastník prodává. Právě v tomto konkrétním případě může být převod bytu díky existenci předkupního práva značně zkomplikován.

Novela však přináší téměř úplné zrušení předkupního práva. Od 01.07.2020 bude platit předkupní právo pouze v případě, že spoluvlastníci nemohli nabytí do spoluvlastnictví jakkoli ovlivnit (např. dědictví). Za takové situace bude možné využít předkupní právo jen po dobu 6 měsíců od nabytí nemovitosti do spoluvlastnictví, vyjma spoluvlastnictví k zemědělskému závodu, u kterého bude možné uplatnit předkupní právo bez omezení doby. Zrušení předkupního práva tak bezesporu usnadní život všem, kteří se rozhodnou pro prodej svého spoluvlastnického podílu na nemovitosti.

Přechod dluhů
S případným prodejem nemovitosti souvisí také další změna přicházející s novelou. Tato změna se týká přechodu dluhů v případě převodu vlastnického práva k bytové jednotce. Od 01.07.2020 budou dluhy na příspěvcích na správu domu a pozemku a na plněních spojených s užíváním bytu i zálohách na tato plnění přecházet na nového vlastníka, pokud je mohl a měl zjistit.

Při zcizení bytu (tj. převodu vlastnického práva) tak bude na vlastníkovi, aby doložil nabyvateli potvrzení od společenství či správce domu (tzn. osoby odpovědné za správu domu), zda má nějaké dluhy související se správou domu, příp. v jaké výši. Pokud vlastník nepředloží nabyvateli potvrzení osoby odpovědné za správu domu, popř. osoba odpovědná za správu domu toto potvrzení bez zbytečného odkladu od podání žádosti nevystaví, má se za to, že nabyvatel tyto dluhy nemohl zjistit, a tudíž na něj nepřecházejí. Je tedy v zájmu vlastníka a ve skutečnosti také osoby odpovědné za správu domu, aby potvrzení bylo nabyvateli předloženo a předešlo se tak komplikacím při případném vymáhání dluhu.

Smluvní pokuta v nájemním vztahu
Další podstatnou, byť na první pohled ne zcela zřejmou změnou pro vlastníky bytů, je návrat smluvní pokuty do nájemních vztahů. Na základě novelizace ustanovení § 2239 občanského zákoníku si bude moci od 01.07.2020 pronajímatel s nájemcem sjednat v nájemní smlouvě smluvní pokutu za porušení povinností ze strany nájemce. S připuštěním smluvní pokuty přináší novela současně také omezení její výše. Nově bude platit, že součet jistoty a smluvních pokut sjednaných v nájemní smlouvě nesmí přesáhnout trojnásobek sjednaného měsíčního nájemného. Bude tedy na zvážení pronajímatele, zda využije oba instituty a v jakém poměru. Výhodou jistoty lze spatřovat bezpochyby v tom, že nájemník složí částku před resp. v okamžiku vzniku nájemního vztahu. Oproti smluvní pokutě tak není nutné jistotu po nájemníkovi, často i složitě, vymáhat. V případě poskytnutí jistoty je ovšem nájemník oprávněn po ukončení nájemního vztahu požadovat po pronajímateli úroky ze složené jistoty. Záleží tedy pouze na pronajímateli, jaký způsob zajištění upřednostní.

Informační povinnost vlastníka
Novela mimo výše uvedené upravuje také informační povinnost vlastníka bytové jednotky vůči osobě odpovědné za správu domu a pozemku. Aktuálně platí, že v případě stavebních úprav bytu je vlastník povinen na vyzvání osobou odpovědnou za správu domu umožnit vstup do bytu pro ověření, zda úpravy neohrožují či nemění společné části budovy. Od 01.07.2020 bude vlastník jednotky navíc povinen osobě odpovědné za správu domu předem oznámit stavební úpravy, jež hodlá ve svém bytě provádět. Zákon ovšem nikterak nespecifikuje, jakých stavebních úprav se oznamovací povinnost týká. Je tedy otázkou, jaké změny v bytě budou označovány za stavební úpravy a budou podléhat informační povinnosti a jaké budou zařazeny mezi údržbu, na něž se informační povinnost nevztahuje. Jasnou odpověď na tuto otázku přinese nejspíš až praxe.

Kromě stavebních úprav bude od 01.07.2020 zavedena povinnost informovat osobu odpovědnou za správu domu také v případě podnikání či jiné činnosti v bytě, která může vést k narušení obvyklého klidu a pořádku v domě na dobu nikoli přechodnou. Obecně koncipované ustanovení cílí např. na vlastníky, jež poskytují krátkodobý pronájem bytů třetím osobám. Právě krátkodobé pronájmy činí v řadě domů nemalé problémy. Nicméně nelze očekávat, že by pouhá informační povinnost tuto situaci jakkoli zlepšila.

Nařízený prodej bytu
Poslední změnou, jež tento článek přibližuje, je změna ohledně tzv. nařízeného prodeje bytu. Nařízeným prodejem je míněn prodej bytu, jež nařídí soud svým rozhodnutím vydaným na základě návrhu osoby odpovědné za správu domu popř. dotčeného vlastníka jednotky. Tento postup je dle současné úpravy možný pouze v případě, že vlastník porušuje povinnost, jež mu byla uložena vykonatelným rozhodnutím soudu, a tím podstatně omezuje nebo znemožňuje práva ostatních vlastníků jednotek. Od 01.07.2020 však bude moci soud nařídit prodej jednotky i za situace, kdy vlastník porušuje své povinnosti způsobem podstatně omezujícím či znemožňujícím výkon práv ostatních vlastníků jednotek, byť mu tyto povinnosti nebyly uloženy soudním rozhodnutím. V případě, že vlastník nebude takto plnit své povinnosti, bude v prvé řadě třeba vlastníkovi zaslat písemnou výzvu, aby se porušování povinností zdržel, popř. následky porušování povinností odstranil, k čemuž mu bude muset být poskytnuta minimálně třiceti denní lhůta. Teprve poté, co vlastník výzvu nebude akceptovat, bude moci osoba odpovědná za správu domu podat k soudu návrh na nařízení prodeje jednotky. S podáním návrhu ovšem musí vyslovit souhlas většina všech vlastníků jednotek. Nová úprava zjednodušuje postup při jednání s problémovými vlastníky. Aby mohl proběhnout nařízený prodej bytu, bude od 01.07.2020 postačovat jediné rozhodnutí soudu. Zjednodušení však přináší širší možnosti zneužití nařízeného prodeje. Právě s cílem zamezit zneužívání tohoto institutu ze strany vlastníků jednotek s vyšším podílem hlasovacích práv byla do zákona vložena podmínka souhlasu většiny všech vlastníků jednotek s podáním návrhu na nařízený prodej bytové jednotky, nikoli pouze souhlas většiny všech hlasů.

Závěrem je vhodné shrnout, že novela přináší řadu zjednodušení a vyjasnění v oblasti nemovitých věcí a jejich správy. Za hlavní novinky týkající se správy nemovitých věcí lze bezpochyby považovat zjednodušení v případě změn prohlášení vlastníků jednotek o rozdělení práva k domu a pozemku jakož i nově upravenou správu a rozhodování vlastníků bez vzniku společenství vlastníků. Podrobnějšímu popisu těchto změn bude však věnován prostor až v dalším článku.

Advokátní kancelář artpatent. bude mít od 01.08.2019 nového advokáta. Kolega Růžička zúročil své zkušenosti a znalosti získané u nás během své praxe advokátního koncipienta a v červnu tohoto roku úspěšně složil advokátní zkoušky. Náš nový advokát bude mít na starosti především korporátní agendu, právo duševního vlastnictví, e-commerce a nekalosoutěžní spory. 

Tímto našemu kolegovi gratulujeme a přejeme mu vše nejlepší v jeho budoucím profesním úsilí.

Koncem března 2019 schválil Evropský parlament novou směrnici č. 2019/790 o autorském právu na jednotném digitálním trhu. Ačkoli lidé často ani netuší, že je určitá směrnice schvalována, v případě autorskoprávní směrnice tomu bylo naopak. Návrh této směrnice totiž neunikl pozornosti českých ani zahraničních médií, která v souvislosti s ním publikovala články s titulky jako např. „Zavedení plošné cenzury internetu“ či „Návrh reformy autorského práva, jež ohrožuje svobodný internet“. Jaké změny však směrnice skutečně přinese a koho se výsledně dotkne? 

Důvody a cíle
Vývoj digitálních technologií ovlivňuje takřka vše, výjimkou tak není ani oblast autorských práv. Díky novým technologiím se změnil způsob vytváření, produkce, distribuce, ale i využívání autorských děl. Právo je tedy potřeba těmto novým podmínkám přizpůsobit. Jelikož v digitálním prostředí dochází k častému přeshraničnímu užití děl, je jednotná úprava v EU zcela logickým a zjednodušujícím krokem.

Primárním cílem této směrnice pak je dosažení rovnováhy mezi právy a zájmy autorů a dalších nositelů práv na jedné straně a uživatelů na straně druhé. Otázkou zůstává, zda zavedením níže uvedených povinností bude rovnováha práv obou stran reálně nastolena.

Odpovědnost online platforem
Jak již upozorňovala média, mezi hlavní změny, které směrnice přináší, patří nová odpovědnost online platforem. Povinností platforem bude zavést preventivní opatření, kterými zabezpečí, aby na platformy a úložiště nebyla nahrávána cizí autorská díla, k jejichž nahrání a šíření nemá uživatel odpovídající licenci či souhlas autora. Vnitřní systém platformy by měl rozpoznat neautorizovaný obsah a jeho nahrání ze strany uživatele zamezit.

V tuto chvíli podobnou technologii, Content ID, využívá např. společnost Google na své platformě YouTube, přičemž jak vyplývá z jeho listopadové zprávy, autorům společnost vyplatila doposud více než tři biliony dolarů. Ačkoli do vybudování Content ID technologie YouTube investovala přes sto milionů dolarů, fungování technologie stále není bezchybné. Vyvstává tedy otázka, zda budou všechny platformy vůbec technicky či finančně schopny zavést opatření, která zabrání nahrávání nelegálních obsahů. Naprosto nežádoucí by byla situace, kdy by v důsledku zavedení těchto pravidel došlo pouze ke snížení počtu platforem či omezení jejich obsahů.

Povinnost plynoucí ze směrnice se nicméně nevztahuje na všechny platformy, nýbrž na tzv. poskytovatele služeb pro sdílení obsahu online. Z definice tohoto termínu jsou explicitně vyjmuty např. nekomerční online encyklopedie a vzdělávací datová úložiště. Mírnější pravidla se budou vztahovat také na začínající platformy.

V souvislosti se zavedeném odpovědnosti platforem za nelegální obsah je nutné upozornit také na případná rizika. Není totiž nereálná situace, ve které budou platformy z obav před soudními spory pro jistotu mazat každý obsah, u kterého si nebudou jisty jeho bezzávadností. Nejistá je nyní pozice všech parodií, satir či remixů. Právě v těchto případech je totiž hranice mezi legálností a ilegálností díla velmi nejasná. Zmíněné riziko se však netýkají obrázků GIF a meme, které byly z působnosti směrnice vyňaty a bude je možné i nadále volně šířit.

Daň z odkazu
Prohlížeče jako jsou Seznam, Google resp. všechny platformy, které sdílí novinářské články, ve směrnici souhrnně označeni za poskytovatele služeb informační společnosti, budou muset mít pro sdílení těchto tiskových publikací s výjimkou krátkých úryvků nebo hyperlinků potřebné licence. Za tiskové publikace ve smyslu směrnice jsou považovány sbírky tvořené literárními díly novinářské povahy. Z této kategorie jsou však vyloučeny periodické vědecké a akademické publikace.

Online platformy včetně platforem, které své služby nabízejí uživatelům zdarma, budou pravděpodobně povinny odvádět za zpřístupnění mediálních článků autorům resp. vydavatelům také odpovídající odměnu. Směrnice totiž zavazuje členské státy, aby zajistili autorům a umělcům, kteří poskytují licenci, vhodnou a přiměřenou odměnu, včetně tzv. dodatečné odměny. V tuto chvíli však není zatím jasné, jak zákonodárci tuto povinnosti začlení do českého právního řádu. Podle současné právní úpravy totiž lze poskytnou licenci jak úplatně, tak i bezúplatně.

Rizika, která s přijetím této úpravy hrozí, můžeme vyvodit z Německa, kde již byla v minulosti tato povinnost zavedena. Právní úprava způsobila v Německu značný pokles návštěvnosti stránek řady vydavatelů, neboť Google odmítl platit vydavatelům odpovídající odměny, a tak raději zajistil, aby se stránky vydavatelů ve vyhledávání nezobrazovaly. Výsledkem zavedení této povinnosti tedy byla skutečnost, že vydavatelé raději poskytli Googlu licenci zdarma, neboť odstranění článků z Googlu si nemohli z důvodů zisků z reklamy dovolit.

Mimo výše uvedené povinnosti, tzv. „daně z odkazu“ bude zavedena členskými státy pro platformy další povinnost, a to povinnost transparentnosti, na základě které autoři a umělci budou dostávat minimálně jednou za rok aktuální informace o užívání svých děl resp. uměleckých výkonů od osob, kterým poskytli licenci. Ačkoli není zřejmé, jakým způsobem čeští zákonodárci tuto povinnost uchopí, je zjevné, že uživatele autorských děl a uměleckých výkonů čeká nárůst povinností i související administrativy.

Více pro vzdělání a výzkum
Méně kontroverzními jsou výjimky z autorského práva, které směrnice přináší. Právě z toho důvodu jim není věnována dostatečná pozornost, ačkoli jsou bezpochyby důležitou změnou. Nově budou moci výzkumné organizace zhotovovat rozmnoženiny děl a užívat databáze, a to pro účely vědeckého výzkumu. Směrnice rozšířila definici výzkumné organizace, pod kterou nyní kromě univerzit a výzkumných ústavů spadají také např. univerzitní knihovny. Podmínkou pro čerpání výhod ohledně autorských děl je, že výzkumná organizace musí buďto fungovat na neziskovém základě resp. investovat veškeré zisky do vědeckého výzkumu nebo fungovat v souladu s posláním ve veřejném zájmu uznávaným členským státem.

Digitální užití děl a jiných předmětů ochrany dále umožňuje směrnice vzdělávacím zařízením, které takto činí prostřednictvím zabezpečené elektronické sítě pro ilustrační účely při vyučování, a to za podmínky uvedení zdroje a jména autora díla.

Obdobně umožňuje směrnice pořizování kopií autorských děl za účelem zachování kulturního dědictví. To platí pro instituce kulturního dědictví, které mají možnost kopírovat díla a jiné předměty ochrany, jež se trvale nachází v jejich sbírkách, pro účely uchování těchto děl.

Co se dále týče kulturního dědictví, směrnice zavádí povinnost státu ke zřízení řádně fungujícího systému kolektivní správy a s tím souvisejícího mechanismu udělování licencí k dílům a jiným předmětům ochrany ve sbírkách institucí kulturního dědictví včetně komerčně nedostupných děl. Záměrem této úpravy je zejména zjednodušení digitalizace a šíření autorských děl, a to i přes hranice. 

Shrnutí
Tato směrnice stanovuje zejména cíle a základní pravidla pro oblast autorských práv v digitálním prostředí. Na státech bude, aby zpřesnily základní pravidla a zodpověděly otázky, které směrnice přináší. Nyní tedy záleží na našich legislativcích, jak využijí této šance, aby odstranili právní nejistotu, která zde nyní panuje. Konečný rozsah nových práv a povinností bychom měli znát do 7. června 2021.

Závěrem je vhodné připomenout, že společně s touto směrnicí byla přijata také směrnice č. 2019/789, kterou se stanovují pravidla pro výkon autorského práva a práv s ním souvisejících, jež se použijí na některá online vysílání vysílacích organizací a převzatá vysílání televizních a rozhlasových programů, a kterou se mění směrnice Rady 93/83/EHS. Ačkoli se druhé směrnici dostává podstatně menší pozornosti, rovněž tento předpis je součástí probíhající reformy autorského práva EU.

V souvislosti s novelou zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), která platí od 1. června 2019, je oddlužení pravděpodobně nejvíce skloňovaným pojmem. Novela má totiž přinést řešení pro osoby v tíživé finanční situaci, kterým bude díky novým, mírnějším podmínkám umožněno dosáhnout osvobození od dluhů.

Co je oddlužení?
Insolvenční zákon nabízí několik způsobů řešení dlužníkova úpadku. Kromě konkurzu a reorganizace je dalším řešením právě oddlužení, které vede k osvobození od placení pohledávek, resp. k osvobození od dluhů. Ačkoli se k tomuto řešení upínají naděje řady dlužníků, dosud na tento způsob řešení dosáhla jen část z nich.

Zrušení principu „aspoň 30% za 5 let“
Doposud platila pro oddlužení plněním splátkového kalendáře (resp. nově plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty – viz níže) povinnost dlužníka splácet po dobu pěti let od povolení oddlužení svým nezajištěným věřitelům měsíčně maximální možnou částku (s limity dle ustanovení § 398 odst. 3 insolvenčního zákona), minimálně však v rozsahu 30 % všech nezajištěných pohledávek. Bylo-li možné předpokládat, že dlužníkův příjem nepostačuje k uspokojení 30 % pohledávek, soud návrh na povolení oddlužení zamítl.

Pokud však dlužník splnil řádně a včas povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, pak soud dle ustanovení § 414 insolvenčního zákona dlužníka osvobodil od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž nebyly dosud uspokojeny.

Nyní je součástí insolvenčního zákona nově začleněné ustanovení § 412a, které představuje různé režimy oddlužení. Podle tohoto ustanovení bude oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty splněno, jestliže:

a) dlužník splatil nezajištěným věřitelům jejich pohledávky v plné výši,
b) dlužník v době 3 let od schválení oddlužení splatil nezajištěným věřitelům alespoň 60 % jejich pohledávek,
c) po dobu 5 let od schválení oddlužení nebylo dlužníkovi oddlužení zrušeno a dlužník neporušil svou povinnost vynaložit veškeré úsilí, které po něm bylo možno spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů; má se za to, že tuto povinnost neporušil, jestliže v této době splatil nezajištěným věřitelům alespoň 30 % jejich pohledávek.

Právě poslední režim je nutné považovat za prolomení zásady „aspoň 30% za 5 let“. Za splnění uvedených podmínek totiž nemusí být hranice splacení 30% všech pohledávek věřitelů dosažena. V dané situaci je pak na insolvenčním soudu, aby na základě zprávy insolvenčního správce posoudil, zda dlužník vynaložil veškeré úsilí k uspokojení pohledávek věřitelů či nikoli. Z uvedeného dále plyne, že dlužník nebude před schvalováním oddlužení muset prokazovat, že je schopen zmíněnou hranici během pětiletého období splatit. Ačkoli dlužník může být zbaven svých dluhů, aniž by splatil 30% svých pohledávek, insolvenční zákon stanovuje určitou částku, která musí být bezpodmínečně uhrazena. Dlužník musí být schopen každý měsíc zaplatit kromě odměny insolvenčnímu správci i stejnou částku věřitelům.

Lze tedy shrnout, že dlužník bude muset po dobu pěti let splácet co nejvíce, aby splatil alespoň 30% svých nezajištěných pohledávek. Nedosáhne-li této hranice, může na základě rozhodnutí soudu přesto k odsouhlasení oddlužení dojít. Za negativní stránku této koncepce lze považovat možnost vzniku situace, za které bude možné oddlužit osoby s mnohamilionovými dluhy za předpokladu zcela minimálního uspokojení svých věřitelů, neboť současné znění insolvenčního zákona nikterak nezohledňuje výši pohledávek dlužníka pro úspěšné oddlužení.

Kromě výše uvedených režimů novela přináší další speciální režim pro starobní důchodce a invalidní osoby. V tomto speciálním režimu pak může dojít k osvobození dlužníka od placení pohledávek již za 3 roky, ačkoli není splaceno 30% všech nezajištěných pohledávek.

Způsoby oddlužení
Uvedené režimy je nutné odlišit od způsobů, jakými může být oddlužení provedeno. Novelou insolvenčního zákona byl zredukován počet způsobů oddlužení ze tří na dva. Věřitelé jsou oprávněni zvolit, zda bude oddlužení provedeno zpeněžením majetkové podstaty nebo plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. Oddlužení plněním splátkového kalendáře bylo z insolvenčního zákona odstraněno. Každé oddlužení je tedy nově spojeno se zpeněžením majetkové podstaty dlužníka.

Zpeněžením majetkové podstaty se rozumí převedení veškerého majetku dlužníka na peníze za účelem uspokojení věřitelů. Insolvenční zákon nicméně upravuje podmínky, za kterých není dlužník povinen vydat svůj majetek ke zpeněžení. Takovým případem je situace, kdy by se zpeněžením majetku nedosáhlo uspokojení věřitele. Dlužník pak také není povinen vydat ke zpeněžení své obydlí, ledaže ze zprávy pro oddlužení vyplývá, že jeho hodnota přesahuje hodnotu určenou podle prováděcího právního předpisu násobkem částky na zajištění obydlí v dlužníkově bydlišti. Navíc se pak povinnost zpeněžení nevztahuje na majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení poté, co nastaly účinky schválení oddlužení.

Další novinky
Novela insolvenčního zákona zavádí vedle uvedených změn také dva nové instituty, a to přerušení a prodloužení oddlužení. Oba instituty mají pomoci dlužníkům k řádnému plnění povinností plynoucích ze schváleného oddlužení a obdobně jako další změny přijaté novelou napomoci úspěšnému oddlužení u širšího okruhu dlužníků.

Soud může prodloužit průběh oddlužení, a to až o 6 měsíců. Učiní tak pouze z důležitých důvodů a na návrh dlužníka. O přerušení oddlužení však může oproti prodloužení požádat vedle dlužníka také insolvenční správce. K přerušení oddlužení může dojít pouze z důležitých důvodů a to na základě rozhodnutí soudu až na dobu jednoho roku. Přínos tohoto institutu je spatřován v tom, že po dobu přerušení průběhu oddlužení nemusí dlužník plnit svou povinnost splácet pohledávky svých věřitelů.

Průběh oddlužení však nelze přerušit či prodloužit opakovaně. Jelikož se doba, kdy je průběh oddlužení přerušen, nezapočítává do celkové doby potřebné pro splnění oddlužení, lze konstatovat, že v obou případech dochází k prodlužování oddlužení, avšak tento postup nikterak neznevýhodňuje věřitele. Hlavní a zcela zásadní otázkou, která vyvstává v souvislosti se zavedením těchto nových institutů, je, jak se soudy postaví k výkladu pojmu „důležité důvody“; tedy co bude rozhodovací praxe soudů považovat za důležité důvody pro přerušení či prodloužení průběhu oddlužení.

Shrnutí
Novela insolvenčního zákona se vztahuje na ta insolvenční řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí o úpadku po nabytí účinnosti této novely, tedy po 1. červnu 2019. Lze konstatovat, že oddlužovací novela insolvenčního zákona je k dlužníkům benevolentnější než původní úprava. Novela tedy umožní vyššímu počtu dlužníkům projít oddlužením a zbavit se tak jejich zbývajících dluhů. Až praxe však ukáže, zda tato novela insolvenčního zákona v oblasti oddlužení byla správným krokem ke snížení množství předlužených osob.

Soudní dvůr Evropské unie již v minulosti řešil případ týkající se porušování autorských děl prostřednictvím online platforem, které jsou určeny pouze ke sdílení (případ „Pirate Bay“). Konkrétně šlo o posouzení toho, zda lze provozovatele takovéto platformy hodnotit jako subjekt, který autorské dílo sděluje veřejnosti ve smyslu příslušné směrnice Evropské unie.

Výše uvedený případ se však týká tzv. torrentových serverů (platforem), které jsou užívány spíše těmi technicky zdatnějšími uživateli internetu. Sdělování autorských děl prostřednictvím platformy YouTube nebylo Soudní dvorem Evropské unie doposud řešeno, a to i přesto, že se jedná o platformu, která je přístupná prakticky všem internetovým uživatelům, a je tedy mnohem více užívána. V budoucnu však bude judikatura EU doplněna i o tuto problematiku. Spolkový soudní dvůr v Německu totiž položil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžné otázky, které se týkají provozovatelů online video platforem (typicky právě YouTube) a jejich vztahu k autorským dílům (videím), které jsou na těchto platformách zveřejněny.

První dvě předběžné otázky, které Spolkový soudní dvůr v Německu položil, zní:

1. Zda provozovatel online video platformy, na které uživatelé zpřístupňují veřejnosti obsah chráněný autorským právem bez souhlasu autora, sděluje dílo veřejnosti ve smyslu článku 3 odst. 1 směrnice 2001/29/EC, pokud:
- provozovatel získává příjem z reklamy na platformě,
- je proces nahrávání automatizován a není zde žádná předchozí ověření či kontrola ze strany provozovatele, a dle podmínek užití získá provozovatel bezúplatnou, nevýhradní, celosvětovou licenci na nahrané video po dobu, co je video na platformě,
- provozovatel uvede ve svých podmínkách užití a v průběhu nahrávacího procesu, že obsah zasahující do autorských práv nesmí být nahráván,
- provozovatel poskytuje instrumenty, které pomáhají oprávněným osobám blokovat videa, které zasahují do jejich práv,
- provozovatel třídí výsledky vyhledávání na platformě podle hodnocení a kategorií obsahu, a zobrazuje počet shlédnutí doporučených videí registrovaným uživatelům na základě toho, jaká videa uživatel dříve viděl,
- provozovatel nemá žádné konkrétní povědomí o závadném obsahu, avšak pokud se o něm dozví, promptně je odstraní nebo zablokuje?

2. V případě negativní odpovědi na první otázku: Spadají činnosti provozovatele internetové video platformy za podmínek uvedených v otázce 1 do rámce dle článku 14 odst. 1 směrnice 2000/31/EC?

Odpověď na předběžnou otázku č. 1
Předmětem první otázky je posouzení pojmu „sdělování autorského díla veřejnosti“ dle čl. 3 směrnice 2001/29/EC, o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti (dále také jako „Směrnice“).

SDEU již v minulosti jasně judikoval, že „sdělování“ ve smyslu Směrnice zahrnuje jakékoli zprostředkování chráněných děl bez ohledu na použitý technický prostředek nebo technologický proces (viz rozhodnutí C-117/15). Hlavní otázkou nyní zůstává, zda je to právě provozovatel platformy YouTube, který má být považován za toho, kdo sděluje a zpřístupňuje dílo veřejnosti dle čl. 3 Směrnice.

Je nepochybné, že záměrem provozovatele platformy YouTube bude co nejvíce omezit odpovědnost za případný nelegální obsah.

Jako první argument ve prospěch omezení odpovědnosti je tedy možné poukázat na to, že YouTube sám obsah nenahrává, ale je pouze správcem platformy. V kauze „The Pirate Bay“ nicméně došel SDEU k závěru, že zpřístupňování a správa online platformy umožňující sdílení v rámci sítě „peer-to-peer“ (klasicky BitTorrent) je sdělování ve smyslu čl. 3 Směrnice. Platforma YouTube ovšem evidentně vstupuje do dění aktivněji, než provozovatelé peer-to-peer sítí, kteří de facto umožňovali toliko uživatele propojit. Obsah je v případě YouTube nahráván přímo na servery platformy, ze kterých se dále šíří, a proto považujeme za pravděpodobné, že SDEU bude považovat YouTube za subjekt, který sděluje autorská díla veřejnosti ve smyslu čl. 3 Směrnice.

Provozovatel YouTube se dále brání tím, že uskutečňuje „pouhé poskytnutí“ zařízení umožňující nebo uskutečňující sdělení veřejnosti (ve smyslu bodu č. 27 Směrnice). Bod 27 Směrnice zní: „Pouhé poskytnutí fyzického zařízení pro umožnění nebo uskutečnění sdělování není samo o sobě sdělováním ve smyslu této směrnice.“ V kauze „The Pirate Bay“ Soudní dvůr EU nicméně ozřejmil, že platforma provádějící indexaci souborů torrent tak, aby uživatelé této platformy mohli autorská díla, na které tyto soubory torrent odkazují, snadno nacházet a stahovat, je více než „pouhým poskytnutím“ zařízení ke sdělování veřejnosti. Tím spíše by bylo proto překvapivé, pokud by SDEU nyní došel k opačnému závěru.

Dalším aspektem, který má SDEU vyhodnotit je otázka vědomosti či nevědomosti provozovatele platformy o zásahu do autorských práv. Z hlediska obecného autorského práva je nutno konstatovat, že sama nevědomost o zásahu do autorských práv (při sdělování díla veřejnosti) je irelevantní. Obrana porušovatele na základě kritéria „vědomosti“ má být proto akceptována vždy co nejvíce omezeně (viz rozhodnutí C-160/15).

Při posuzování „vědomosti“ provozovatele YouTube se musí vzít v potaz i to, zda provozovatel třídí výsledky vyhledávání a také – v neposlední řadě – zda provozovatel je společnost jednající za účelem zisku.

Provozovatel YouTube ve své podstatě jedná stejně jako provozovatel serveru The Pirate Bay. Výsledky vyhledávání uspořádává dle hodnocení, oblíbenosti, počtu shlédnutí či podle kategorií obsahu. Svým registrovaným uživatelům taktéž navrhuje videa ke shlédnutí podle toho, jaké videa již v minulosti viděli.

V rozhodnutí C-160/15 („GS Media“) bylo stanoveno, že při umístění hypertextových odkazů uskutečněno za účelem dosažení zisku, lze od autora takového umístění očekávat, že provede nezbytná ověření, aby se ujistil, že dotčené dílo není protiprávně zveřejněno na stránce, na kterou vedou uvedené hypertextové odkazy, takže je třeba předpokládat, že takové umístění je provedeno s plnou znalostí povahy ochrany uvedeného díla a případné absence souhlasu nositele autorského práva se zveřejněním na internetu.

I přes to, že YouTube odstraňuje protiprávní obsah po obdržení notifikací a umožňuje oprávněným osobám, aby sami případně závadná videa blokovali, je zřejmý závěr, že obrana provozovatele YouTube směřující k vyloučení přímé odpovědnosti za nahraná videa bude ve světle shora uvedeného poměrně složitá.

Předběžná otázka č. 2
Druhá otázka se týká výkladu článku 14 odst. 1 směrnice 2000/31/EC, který zní:

Členské státy zajistí, aby v případě služby informační společnosti spočívající v ukládání informací poskytovaných příjemcem služby nebyl poskytovatel služby odpovědný za informace ukládané na žádost příjemce, pokud:

a) poskytovatel nebyl účinně seznámen s protiprávní činností nebo informací a ani s ohledem na nárok na náhradu škody si není vědom skutečností nebo okolností, z nichž by byla zjevná protiprávní činnost nebo informace, nebo
b) poskytovatel, jakmile se o tomto dozvěděl, jednal s cílem odstranit tyto informace nebo k nim znemožnit přístup.

SDEU judikoval, že uvedený článek se nevztahuje na situace, kdy poskytovatel služby, namísto toho, aby se omezil na neutrální poskytnutí služby prostřednictvím čistě technického a automatického zpracování dat poskytnutých jeho zákazníky, hraje aktivní roli takové povahy, že by bylo možné konstatovat, že tato data zná nebo kontroluje (viz rozhodnutí C-324/09).

Rozhodnou podmínkou pro aplikaci čl. 14 uvedené směrnice je tedy aktivita/pasivita poskytovatele. Závěr, zda provozovatel YouTube vykonává při správě a zpřístupňování své platformy spíše aktivní nebo pasivní roli, bude důležitý zejména pro autory a další osoby oprávněné z autorského práva při vymáhání svých nároků.

Novela zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách přináší řadu změn. Novela implementuje do českého právního řádu směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2436 ze dne 16.12.2015, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách.

Souhrnná novela
Uvedená novela nepřináší změny pouze do zákona o ochranných známkách, ale také mění zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a zákon o správních poplatcích. Novela dále ruší vyhlášku k provedení zákona o ochranných známkách. Poslanecká sněmovna postoupila návrh zákona dne 19.10.2018 Senátu, který je dne 15.11.2018 schválil. Novela je účinná od 01.01.2019.

Cílem novely je zjednodušení zápisu ochranných známek a jejich správy. V souvislosti s tím má dojít k odstranění rozdílů, které doposud v národních úpravách existují, čímž by byla posílena právní jistota v rámci vnitřního trhu EU a sjednoceny podmínky pro získání národních ochranných známek a ochranných známek EU.

Prolomení tradičního pojetí ochranných známek
Novela se odklání od tradičního pojetí ochranných známek jako označení schopné grafického ztvárnění. Dosud bylo možné v České republice registrovat slovní, obrazová, barevná či prostorová označení. Novelou vznikne možnost zápisu např. čichových, zvukových, pohybových či holografických známek.

Oproti současnosti, kdy je nutné grafické vyjádření ochranné známky, bude základním předpokladem pro přihlášení známky jasné a přesné vyjádření určující předmět ochrany v rejstříku ochranných známek. V jakém formátu budou přijímány ochranné známky k zápisu, stanoví v České republice Úřad průmyslového vlastnictví (ÚPV).

Přes výše uvedené není možné registrovat všechna např. čichová či chuťová označení. Ochrana nebude poskytnuta označením, která jsou tvořena výlučně vlastností vyplývající z povahy výrobky např. přihlášení vůně parfému pro parfém.

Certifikační ochranné známky
Další novinkou na poli ochranných známek je známka certifikační. Jde o označení rozlišující výrobky či služby, které jejich majitel certifikoval pro materiál, způsob výroby, kvalitu nebo jinou vlastnost a tím je odlišil od výrobků či služeb ostatních. Účelem nové úpravy je informovat spotřebitele o tom, že výrobky či služby prodejce či poskytovatele, který certifikační ochrannou známku užívá, splňují určitý standard. Certifikace tedy potvrzuje vlastnost výrobku či služby a poskytuje záruku, že výrobky či služby splňují kritéria, která jsou stanovena v pravidlech pro užívání certifikační ochranné známky, v nichž je stanoven též způsob testování vlastností výrobků či služeb.

Konec zkoumání podobnosti
Ačkoli ÚPV jako ústřední úřad průmyslového vlastnictví ČR nyní v rámci věcného přezkumu zjišťuje, zda přihlašované označení není zaměnitelné s jinými ochrannými známkami z moci úřední, od Nového roku tomu již bude jinak.

Aktuálně platí, že pokud ÚPV zjistí existenci shodné ochranné známky, vyrozumí o tom přihlašovatele, aby odpovídajícím způsobem jednal, nebo přihlášku zamítne. Nově vlastníkům ochranných známek nezbyde nic jiného, než sledovat nové přihlášky ochranných známek, aby mohli včas pomocí podání námitek zabránit zápisu shodného či podobného označení, pokud vyhodnotí, že je přihlašované označení z pohledu konkurence problematické. Na půdě EU jde o běžnou praxi, avšak pro vlastníky ochranných známek v České republice je to zásadní novinka, která jim přinese vyšší zátěž.

Pravidla řízení
Nově bude moci ten, proti němuž bude směřován návrh (námitky či návrh na prohlášení ochranné známky za neplatnou), požadovat, aby navrhovatel prokázal užívání ochranné známky. V případě, že navrhovatel neunese toto důkazní břemeno, bude jeho návrh zamítnut.

Toto pravidlo bude uplatněno též v soudních řízeních ohledně porušování práv k ochranným známkám. Kdo nebude schopen prokázat užívání své ochranné známky, neobhájí práva k ní a žaloba bude zamítnuta. Kritici uvádějí, že nové pravidlo s sebou přinese prodloužení sporů minimálně o půl roku.

Shrnutí
Ochranné známky lze považovat za základní marketingové nástroje podnikání. Jde primárně o odlišení vlastních výrobků či služeb od výrobků nebo služeb konkurence. Ochranná známka přináší spotřebiteli informace o výrobci produktu a odpovídající kvalitě. Rozšířením možnosti registrovat netradiční označení reaguje novela na technický vývoj, který je zaměřen např. na přenos čichových nebo chuťových stop, zvukové produkce a na komerční změny v této oblasti.

Výsledek referenda o vystoupení Spojeného království Velké Británie a Severního Irska (UK) z Evropské unie (EU) přinesl celou řadu otázek v různých právních odvětvích, jejichž společným cílem je zjistit, jak určité vztahy či instituty budou fungovat poté, co UK opustí EU. Brexit bude mít dopad bezesporu též na oblast práv duševního vlastnictví (Intellectual Property Rights, IPR).

Pro IPR obecně platí princip teritoriality, tedy pravidlo, že práva se řídí právním řádem státu, na jehož území se subjekt domáhá ochrany. EU vnesla v některých případech do této zásady určité výjimky. Jde zejména o výjimky v oblasti ochranných známek, průmyslových vzorů a vymáhání práv z IPR. Vlastníky práv plynoucích z ochranné známky EU či průmyslového vzoru Společenství především zajímá, zda jejich práva budou platit po brexitu v nezměněném rozsahu či bude nutné učinit další kroky pro ochranu práv na území UK.

Hledáním vhodných řešení pro ochranu IPR po brexitu se zabývá nejen UK, ale také Evropská komise (Komise). Ta vydala v září 2017 návrh pozičního dokumentu (Dokument), který představuje návrhy pro řešení základních otázek v oblasti IPR. Primárně je Dokument zaměřen na ochranné známky EU, průmyslové vzory Společenství a zeměpisná označení Společenství. Prioritou EU je zachování unitárních práv v EU i pro území UK. Vlastníci existujících i budoucích práv duševního vlastnictví s unitárním charakterem by měli získat rovněž stejné právo i v UK bez nutnosti podávat národní přihlášku.

V listopadu 2018 vyjednávači UK a EU dospěli ke shodě o podobě dohody o vystoupení (Dohoda). Ačkoli byla Dohoda schválena vládou UK i ostatními šéfy států a vlád EU, není jisté, zda Dohodu podpoří i parlament UK. V případě uzavření Dohody bude důležitým faktem nejen pro oblast duševního vlastnictví, že se strany shodly na přechodném období do konce roku 2020, za jehož trvání bude v oblasti IPR zachován stávající stav (status quo).

V Dohodě otázku IPR upravují články 54 až 61 Dohody. Významné pro vlastníky práv je ustanovení, které potvrzuje, že ochranné známky EU a průmyslové vzory Společenství, které byly zapsány před koncem přechodného období, budou platné i v UK a budou mít stejnou prioritu jako práva EU. Za zachování ochrany nebude účtován žádný poplatek. Pokud přihlášky práv nebudou do konce přechodného období zapsány, bude přihlašovatel oprávněn podat během 9 měsíců od konce přechodného období přihlášku v UK s tím, že prioritní právo z přihlášky EU bude zachováno. Obdobná úprava bude platit na základě opatření, které UK přijme, i pro mezinárodně zapsané ochranné známky podle madridského systému a pro mezinárodně zapsané průmyslové vzory podle haagského systému.

Co se týče dobrého jména ochranných známek, platí, že do konce přechodného období se může vlastník ochranné známky EU dobrého jména své známky získaného v EU dovolávat i v UK. Poté bude pokračování dobrého jména založeno na užívání ochranné známky v UK.

Databáze, k jejichž vytvoření došlo před uplynutím přechodného období, budou mít ve Spojeném království stejnou úroveň ochrany jako databáze v EU.

K otázce zeměpisných označení se UK zavázalo zajistit právní ochranu, která by zeměpisným označením, označením původu, zaručeným tradičním specialitám a tradičním výrazům pro víno poskytla ochranu stejné úrovně jako je tomu dle práva EU. To platí pro označení, která byla poslední den přechodného období v EU chráněna.

Problematikou, kterou se však Dohoda nezabývá, je ochrana doménových jmen. K této otázce vydala Komise v březnu 2018 dokument, z něhož vyplývá, že po brexitu se již na UK nebudou vztahovat pravidla pro doménová jména .eu. Od dubna 2019 nebude již možné, aby osoby se sídlem ve Spojeném království byly vlastníky doménových jmen .eu či tato doménová jména přihlašovaly. Nadto bude mít registrátor možnost zrušit z vlastní iniciativy doménová jména .eu, jejichž vlastníci mají sídlo v UK.

Z výše uvedeného vyplývá, že UK i EU májí zájem na zachování současné unitární úpravy IPR bez velkých změn i po vystoupení UK z EU. Přesto nelze považovat tento závěr za konečný. Hlavním mezníkem bude, zda Dohoda o vystoupení Spojeného království z EU bude uzavřena. Pokud ne, je nutné očekávat tzv. tvrdý brexit, který by přinesl množství významných změn i do oblasti IPR. Je tedy nutné situaci sledovat a počkat, jaká překvapení v oblasti IPR nám brexit přinese.

Každé dílo, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora, spadá pod ochranu autorských práv. Autorské právo k dílu vzniká okamžikem, kdy je dílo vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě. Díla tedy není nutné přihlašovat či jinak registrovat. Autorskoprávní ochrana je ochranou ryze neformální. V praxi je však právě prokázání okamžiku vzniku ochrany díla značně problematické.

Vedle problematiky prokázání okamžiku vzniku ochrany díla, přináší komplikace také zjišťování osoby autora děl, které by třetí osoby měly zájem využívat. Nejjednodušším způsobem prokázání vzniku díla se jeví jeho prezentace na veřejnosti tzv. zveřejnění. U některých typů děl však tento způsob není vhodný nebo ani možný. V případě, že dílo není ihned zveřejněno, je vhodné jeho autorství a vznik zaznamenat jiným dostatečným způsobem.

Úschova autorského díla
Jedním ze způsobů zaznamenání autorství je úschova autorského díla. Notáři či advokáti poskytují službu úschovy autorských děl, která je vhodná k prokázání skutečností v eventuálním sporu. V případě úschovy jde o uložení hmotného substrátu autorského díla do notářské nebo advokátní úschovy na základě smlouvy o úschově na určitou dobu a za určitý poplatek. Úschova autorského díla nestvrzuje naplnění formálních požadavků kladených autorským zákonem na autorské dílo, ale má pouze procesní význam k doložení termínu vzniku daného díla.

Kolektivní správce autorských děl
K prokázání autorství a jeho vzniku se využívá též registrací či evidencí děl prováděných některými institucemi tzv. kolektivními správci. V České republice jsou těmito institucemi např. OSA (Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním), DILIA (Divadelní a literární agentura) či OAZA (Ochranná společnost zvukařů-autorů). Kolektivní správci, jejichž hlavní činností je zastupování majitelů autorských práv, jsou ti, kteří získají od státu oprávnění k výkonu kolektivní správy, čímž je míněna činnost vykonávána soustavně, pod vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, avšak nejde o podnikání.
Ohlášením autorského díla u kolektivního správce vzniká pro případ sporu efektivní důkaz o autorství a jeho vzniku.

Registrace autorského práva v zahraničí
Ačkoli většina států na světě je účastníky Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl (176 členů), ze které plyne neformální charakter autorskoprávní ochrany, některé státy umožňují dobrovolnou formální registraci autorského díla u státního úřadu k tomu určeného. Ve většině případů platí, že státy stanoví jeden úřad (obvykle spadající pod ministerstvo kultury), u kterého je možné všechna autorská díla registrovat. V některých zemích však existuje i více úřadů a příslušnost toho nebo onoho úřadu závisí na typu díla. Tak je tomu např. v Brazílii, nebo Itálii.

Ne ve všech státech, ve kterých je možnost přihlášení autorského díla, je možné registrovat všechny typy autorských děl. Ačkoliv možnost registrace všech typů děl převládá, jako výjimku lze uvést např. Rusko a Německo. V Německu je možné přihlášení pouze anonymních a pseudonymních děl, v Rusku je zápis zase umožněn pouze pro počítačové programy a databáze.

Registrace autorského práva slouží obvykle pro evidenční účely a jako důkaz autorství a jeho vzniku v případě sporu. Odlišně je tomu pak v některých státech např. v Albánii či USA. V USA, přestože je autorskoprávní ochrana neformální, je k vymáhání autorských práv resp. k uplatnění všech zákonných nároků nutná předchozí registrace u státní instituce. Dále pak v Albánii závisí na registraci autorského práva platnost a účinnost smluv ohledně díla.

Jak plyne z výše uvedeného, v případě registrací existuje řada výjimek a odlišností dle státu přihlášení. Výjimky pak lze najít i v případě dobrovolnosti registrace. U některých typů děl je v určitých státech jejich registrace obligatorní. Tak je tomu např. v Jižní Africe a Turecku, kde je nutná registrace kinematografických děl. V Turecku je pak také vyžadována registrace pro zvukové záznamy.

Autorské dílo jako ochranná známka
Pro ochranu některých typů autorských děl, např. výtvarné dílo (logo) či literární dílo (slogan) připadá v úvahu využití institutu ochranných známek. V takovém případě je nutné, aby autorské dílo svými znaky naplňovalo definici ochranné známky, tedy musí jít o označení grafického znázornění určené k rozlišení výrobků nebo služeb jedné osoby od výrobků či služeb osoby druhé. S novelou zákona o ochranných známkách však bude od ledna 2019 možná také registrace jiných označení např. zvukových či pohybových.

Ochranná známka může být na základě přihlášky u Úřadu průmyslového vlastnictví zapsána do rejstříku ochranných známek na dobu 10 let. Ochrana vzniká zápisem do rejstříku s prioritou k datu podání přihlášky či uplatněním priority ze zahraničí dle mezinárodní smlouvy. Zápisem do rejstříku získává vlastník ochranné známky výlučné právo na její užívání a poskytnutí licencí. Vedle registrace ochranné známky pro území České republiky, je možné pro území Evropské unie přihlášení známky Společenství a pro vybrané státy pak zápis mezinárodní ochranné známky.

Díky dynamickému vývoji informačních technologií v posledních dekádách lze konstatovat, že počítačové programy jsou dnes prakticky všudypřítomné a život bez nich si lze v moderní společnosti jen stěží představit. Na vývoj a tvorbu počítačových programů jsou mnohdy vynakládány značné investice, a proto je potřeba jim zajistit dostatečnou právní ochranu.

Na úvod je třeba poznamenat, že ačkoliv autorský zákon s pojmem počítačového programu pracuje, český právní řád definici počítačového programu neobsahuje. Definicí počítačového programu se však zabýval např. Evropský patentový úřad, který v kauze „Clipboard formats I ca Microsoft“ uvedl, že počítačový program je sekvence počítačem vykonatelných instrukcí. Z hlediska technického je počítačový program zdrojovým kódem (algoritmem), který je zapsán v programovacím jazyku v podobě posloupnosti příkazů nebo instrukcí pro počítač.

Předmětem autorskoprávní ochrany je autorské dílo, které je vymezeno jako „dílo literární a jiné dílo umělecké nebo vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoliv objektivně vnímatelné podobě“. Pojmově tedy musí autorské dílo kumulativně splňovat dvě podmínky:

• jedná se o jedinečný výsledek tvůrčí činnosti autora (fyzické osoby);
• dílo je vyjádřeno v objektivně vnímatelné podobě.

Dle autorského zákona však dále existují i díla fiktivní (nebo také kvazidíla), kterým některý z výše uvedených znaků chybí. Jedním z takovýchto děl je právě počítačový program, který je autorským zákonem považován za autorské dílo, je-li původní v tom smyslu, že je autorovým vlastním duševním výtvorem.

Krom samotného počítačového programu může autorskoprávní ochraně podléhat i samotná dokumentace k programu, avšak pouze za předpokladu, že taktéž splňuje výše uvedené podmínky autorského díla.

Autorský zákon považuje za autora osobu, která autorské dílo vytvořila¹. U komplexnějších počítačových programů však není výjimkou, ne-li spíše pravidlem, že na jeho vývoji se podílí celá řada programátorů, analytiků a manažerů, případně i externích konzultantů. V takovýchto případech pak může být komplikované určit nositele autorských práv. Rozhodnou skutečností je pak to, zda je počítačový program vytvořen na základě smlouvy o dílo, nebo zaměstnanci (programátory) IT společnosti, která vývoj počítačového programu zastřešuje a financuje, nebo zda se jedná o autorské dílo samostatné fyzické osoby či skupiny osob (v takovém případě se jedná o tzv. kolektivní dílo).

Zaměstnanecké dílo
Autorský zákon ve svém § 58 odst. 1 stanovuje, že pokud je autorské dílo vytvořeno za účelem splnění povinnosti vyplývající z pracovněprávního či služebního vztahu, vykonává autorská majetková práva k dílu svým jménem a na svůj účet zaměstnavatel.

Pokud je tedy počítačový program vytvořen programátory, kteří jej vytvořili v rámci svého zaměstnání, jsou tito programátoři autory programu, neboť to jsou právě oni, kdo vytvořili zdrojový kód. Autorská majetková práva však svědčí zaměstnavateli – IT společnosti, která vývoj počítačového programu zastřešovala. Jinými slovy je to právě zaměstnavatel, který bude oprávněn počítačový program užívat, tj. zejména rozmnožovat a udělovat licence koncovým uživatelům (ať již bezúplatně či za úplatu).

Krom toho, pokud se zaměstnavatel s programátorem nedohodne jinak, je dle autorského zákona oprávněn ke zveřejnění počítačového programu, k jeho úpravám, zpracování včetně překladu, spojit jej s jiným dílem (počítačovým programem), zařadit jej do díla souborného, jakož i k tomu, uvádět počítačový program na veřejnost pod svým jménem.

Ačkoliv výkon autorským majetkových práv k počítačovému programu ve prospěch zaměstnance vyplývá přímo ze zákona, je více než vhodné, aby byl konkrétní vztah mezi IT společností a programátorem detailněji upraven pomocí smlouvy. Nepochybně se tak totiž může předejít zbytečným sporům. Smluvně by měly být upraveny především tyto aspekty vztahu: informační povinnost programátora při vývoji počítačového programu, předání zdrojových kódů a programové dokumentace a nakládání s nimi, souhlas ke změně počítačového programu prostřednictvím třetí osoby, povinnost mlčenlivosti atd.

Smlouva o dílo
Dle § 58 odst. 7 autorského zákona se počítačový program, který není kolektivním dílem, považuje za zaměstnanecké dílo i tehdy, bylo-li autorem vytvořeno na objednávku. Objednatel se v takovém případě považuje za zaměstnavatele, tj. po dokončení takovéhoto počítačového programu mu svědčí autorská majetková práva.

Je třeba upozornit, že nabytí autorských majetkových práv k počítačovému programu na základě smlouvy o dílo se uplatní pouze v případě, že je smlouva uzavřena s fyzickou osobou (programátorem), a nikoliv osobou právnickou (IT společností).

Jinými slovy není možné, aby počítačový program vytvořilo více programátorů, pak by se totiž jednalo o dílo kolektivní, nebo aby byl počítačový program vytvořen zaměstnanci IT společnosti. V těchto případech tedy bude nutné uzavřít licenční smlouvu, aby byl objednatel oprávněn k výkonu autorských majetkových práv.

Licence k počítačovému programu
Za předpokladu, že počítačový program nespadá do jedné z výše uvedených možností, je pro účely výkonu autorských majetkových práv nutné uzavřít licenční smlouvu.

Licenční smlouva je standardní nástroj, kterým vykonavatel autorských majetkových práv k počítačovému programu poskytuje právo k jeho užití jiným osobám. Zpravidla se tak děje za úplatu, avšak rozhodně se nejedná o podmínku. Vykonavatel nemusí profitovat pouze z licenčního poplatku hrazeného koncovým uživatelem, ale např. také tím, že umožní v programu distribuci reklamních sdělení (jako typický příklad lze uvést mobilní aplikace a hry).

Z formálního hlediska je právní úprava poměrně flexibilní a umožňuje uzavřít smlouvu písemně, ústně, ale i např. konkludentně (např. pouhým stažením programu z internetu či „odkliknutím“ políčka „souhlasím“ v licenčních podmínkách). Jedinou výjimku však tvoří výhradní licence, které je třeba vždy uzavřít písemně.

Obsah licenční smlouvy by měl odpovídat tomu, pro koho je počítačový program určen. Program totiž může být vyvíjen výlučně pro účely jednoho klienta (např. pro obchodní společnost, která si objednala vývoj programu pro své účetnictví) nebo naopak pro neomezený počet koncových uživatelů. Rozsah licenčních oprávnění by měl být proto nastaven podle potřeb konkrétního případu. Rozsah licence je možné omezit z hlediska časového, a dále např.:

• co do množstevního rozsahu užití počítačového programu (např. počtem autorizovaných osob, které s programem mohou pracovat);
• co do územního rozsahu užití počítačového programu (např. určením, že počítačový program může užívat pouze jediná pobočka na území konkrétního státu);
• co do účelu užití počítačového programu (např. tím, že program je možné užívat pouze pro daňové účely. V praxi nicméně není příliš často možné změnit účel bez samotného zásahu do počítačového programu. Takový zásah však vyžaduje zvláštní oprávnění od autora);
• co do způsobu užití počítačového programu (např. tím, že program má být užíván pouze konkrétním technickým rozhraním).

Zároveň je však možné nastavit rozsah licence tak, aby byla v jednotlivých výše uvedených bodech neomezená.

Další otázka, která by měla být v licenční smlouvě řešena je to, zda je možné počítačový program měnit, upravovat, překládat do jiného jazyka, spojit s jiným programem či zda je nabyvatel oprávněn poskytovat sublicenci.

Spektrum nastavení licenčního oprávnění je tedy velmi široké a z toho důvodu je vždy vhodné, aby licenční smlouvy byly sepsány individuálně pro každý jednotlivý případ zvlášť podle aktuální potřeby smluvních stran. Vzorové smlouvy, které jsou většinou volně na internetu k dispozici, nejsou pro účely licence k počítačovému programu vyhovující.

¹ V této souvislosti je vhodné poukázat na jistou zajímavost, která bude ve světě autorského práva v budoucnu nepochybně
kulminovat a sice otázka, jak bude řešena situace, kdy počítačový program vznikne díky jinému počítačovému programu
nezávisle na lidské vůli. Autorem autorského díla (a tedy i počítačového programu) totiž může být pouze fyzická osoba, přičemž
se musí jednat o jedinečný výsledek jeho tvůrčí činnosti. Z hlediska práva pak může nastat situace, kdy takovýto program
nebude autorským dílem, díky čemuž na něj nebude možné uplatňovat žádná autorská práva. Nyní se sice jedná pouze o
hypotetickou otázku, avšak dříve či později vyvstane nepochybně potřeba jejího řešení.